TŘEBÍČ

Kdy:
10. - 12. října 2014

Fotogalerie:
ZDE


V pátek po svatém Vintíři přibyla Rota Slánská společně se svými dobrými spojenci ku Třebíči, městu velikému, třebaže mnoze zbořenému, aby pomohla jemu z obležení vojskem havraního vzdorokrále, tedy Matyáše. A nebyla by Rota Rotou, kdyby nakonec nebylo vše docela jinak, než se prve zdálo. Je-li vzácný čtenář zvědav, co tehdy vlastně událo, mohu mu ten příběh krátce vypravovat.

To bylo tak. Slaným táhla skupina vagantů, co různě kříží zem a vyprávěli v krčmách, že pocházejí z kraje Třebíčského a že museli ten opustit, že odtud jich vyhnal zlořečený Matyán Korvíš se svými najatými houfy. Jen Slánští zaslechli jméno toho zaprodaného uhra, dali Rotu svolati a poslali i list svým spojencům by hotovili se boje, že tažením na pomoc spřízněnému městu Třebíči zabrání dalšímu strašnému města zničení, které všichni dobře pamatujeme z nedávných let. Vaganti sice připomínali, že nejde o žádné Uhry, ale o německé žoldnéře a že jejich vůdce není žádný král, ale co ví tací o politice a že Matyáš není žádný král, to ví přeci každý dobrý Čech.
Tak stanuli v ten pátek shora psaný mužové Slánské roty, Kestřanského manství i malý oddíl Roztockých ba i Brodských na břehu řeky Jihlavy pod bazilikou svatého Prokopa a přilehlého kláštera. Tam rozbili tábor veliký a zdvihli korouhve, by Třebíčští viděli, že záchrana je na blízku. Třebaže nepřátel nebylo nikde vidět, dali hejtmani držet hlídky přes den i noc. Písař držel hlídku s mladým Kamilem a dojista odvrátili řádění vražedníka a zvěda uherského, kterého, když se blížil k táboru s úmyslem černým, muži zhurta zastavili. Z blízka zdálo se, že je zpitý, což u zvěda není běžné, ale Uhři jsou zákeřní a snad to tedy jen hrál. Když uviděl hlídku dobře ozbrojenou, vyvalil oči, jako by se mu snad jen zdála, něco zmateně mumlal a rozběhl se do kopce ku klášteru. Muži ho nepronásledovali, však nahoře jsou Třebíčští a ti už si s ním poradí.
Ráno bylo mlhavé avšak teplé a neslo se ve znamení cvičení mužů zbrojných, by přivykli novým způsobům boje s pavézou. V poledne již hýbali se jako jeden muž, ale nepřátel stále nikde vidět nebylo. Tehdy Pavel Kestřanský za celé manství předal zástupcům Roty vzácné dary, kterými byli Slánští tuze zaskočeni. Těmi bylo několik soudků vnikajícího vína a především serie překrásných kreseb, kde byli muži Roty nesmírně věrně vypodobněni. Za to Kestřanským díky patřilo tenkrát i teď. Z té chvíle malebné vytrhlo muže troubení ku poplachu, že objevil se nepřítel. Vojsko tedy nastoupilo k boji, semklo se za pavézami a střelci, a že jich bylo, počali nabíjet ručnic. Těžko říct, kdo vystřelil, ale po té první ráně už výstřely práskali nepřetržitě, a jak se k sobě vojska blížila a pak srazila, oběma stranám přišlo na protivnících cosi špatně. Naši nepřátelé nevypadali vůbec jako Uhři, ba vypadali docela jako úplní němci, tedy jedni z těch slavných nájemných žoldnéřů, co známi jsou stejně dobře svým uměním boje jako svými barevnými a prostříhanými šaty. A tak první nápor pomalu slábnul, až se boj docela utišil a hejtmani obou stran k sobě promluvili. Jak rozmlouvali, docela brzy se vysvětlil ten omyl. Oddíl byl skutečně německý, najatý Třebíčskými, aby dohlížel nad pořádkem v okolí města, kde se po jeho dobytí množili lapkové, lupiči a jiní neřádi. Hejtmanem nad nimi byl Mathyan Korvisch a právě podobnost jeho jména se jménem proradného uhra bylo příčinnou celé té velké mýlky.
Ale nebyla to cesta nadarmo, jak by se vzácnému čtenáři mohlo zdát. Alespoň utuženy byly přátelské vztahy s Třebíčskými a mnoho zkušeností si muži obou stran předali kolem rozdílných jejich způsobů boje. Pak už začalo se slavit a nikdo by nepoznal, že je něco jinak než má být. Pak mnoho jedlo se a pilo a také tančilo, tam ukázali se obzvlášť Kestřanští coby víteční tanečníci. Když večer padla tma, vydali se Slánští s Kestřanskými do města, aby poznali zdejší kraj. A poznali mnohé, to je nesporné. Židovskou čtvrť, krásnou vyhlídku, před níž dali někteří přednost krámku pekařskému, kde i v tuto noční hodinu voněly čerstvě pečené pochutiny. A mnozí lidé místní stavěli se a prohlíželi si ten zvláštní průvod a nejeden je lákal do své krčmy, což se pak i jednomu povedlo. To že prý mají tam pěvce jménem Karel, který má hlas jako slavík a zpívá písně dojemné i veselé. Krčma byla malá, ale pěkná a kvůli takové společnosti dali narazit sudy piva dovezené až z dalekého Brna. Slánskému pivu se rovnat nemohlo, ale špatné také nebylo. Pak přišel jejich bard, mladík, kterému však místní neříkali Karel ale Gott a počal pět. A dobře zpíval to mu nelze vzít, ale málo řízně, tak muži přidali se a brzo bylo slyšet více jich, než mladého Gotta a mnohé to tolik vzbudilo, že tančili, třebas jak Muty z Kestřanských i na stolech, že jinde bylo málo místa. A všichni přemnoze se bavili a tuze smáli, až je břicha bolela. Než došli zpět do tábora, po městě ještě mnoho vzruchu způsobili, ale lidé třebíčští byli přátelští a žádných nepříjemností nebylo. Ráno nezbylo, než sbalit pétél a zamířit k domovu.
Tak skončila ta slavná výprava ku pomoci obležené Třebíči, která vlastně vůbec obležena nebyla, a namísto boje se muži přátelili a dobře bavili.

Ještě musím připomenout, že v tom kraji česky a přece docela jinak se mluví, a třeba když Třebíčtí vijou, nesnaží se připodobnit vlku, ale zkrátka něco vědí. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň nebude překvapen, kdyby do toho města zavítal.


písař Kafkin



zpět